První zaměstnání aneb jak se vyrovnat s tím, že jsou studentská léta nenávratně pryč

Studentská léta jsou nejlepší léta, která jsem měla šanci prožít. Jak to tak ale bývá, to, jak to bylo vlastně skvělé, jsem začala vnímat, až jak je to nenávratně pryč. Pořád se za tím otáčím a vzpomínám na tu volnost, o kterou jsem přišla. Nebo ne? Není to třeba všechno jen zabudované hlavě? Ten pocit, že jsme začali pracovat a budeme pracovat nejspíš až do důchodu, což je ve dvaceti-čtyřech letech hodně daleká vyhlídka. Možná je to skutečně jen iluze a ve skutečnosti není nic svazující tak moc, jak se zdá. Uvidíme, zdalipak na to v tomto článku najdeme odpověď. 

Když jsem si na základní škole volila, kam půjdu na střední, neměla jsem tušení. V plánu byl Gympl, ale rodiče mě na konec přemluvili na Ekonomické lyceum, že kdybych náhodou nešla na vysokou, tak ať z toho něco je. Já už však tehdy tušila, že na vysokou asi půjdu. Člověk ale nikdy neví nic na sto procent, takže jsem si jejich radu vzala k srdci. 

Čekaly mě teda čtyři roky na střední. Ta byla super, našla jsem si tam kamarádky, se kterými jsme v kontaktu do teď a všechny jsme šly (neplánovaně) i na stejnou vysokou. 

Hodně známých mi na můj dotaz, jestli ještě pamatují na pocity z maturity – první velké zkoušky v našem životě, odpoví, že už je to dávno. Já si to naopak pamatuji dost jasně. Po maturitě jsem měla snad jeden z nejsilnějších a nejlepších pocitů zadostiučinění vůbec. Tuším, že ani po státnicích jsem se necítila tak dobře. 

Byla jsem tehdy šťastná, že je to za mnou, ale zároveň trochu smutná, že je celá éra střední školy nenávratně v čudu. To jsem ale netušila, co za jízda bude vysoká. Prvák se sice nevyvedl, protože jsem celý zimní semestr jen řešila, jestli vůbec na dané vysoké škole chci zůstat nebo ne, protože to vůbec nebylo takové, jako jsem čekala. Nicméně po tom, co jsem si na celou tu změnu – hlavně dojíždění a způsob učení – zvykla, zjistila jsem, že je to skvělý život. 

Proč je/byl skvělý? Rozvrh si člověk v rámci mezí může přizpůsobit a když náhodou někam někdy nepřijde, tak se nic hrozného neděje. Většinou ani ty hodiny nejsou vkuse od pondělí do pátku. Díky plnoletosti, a právě takovémuto rozvrhu je nějaká možnost si přivydělat. A peníze použít buď na cestování anebo na nejrůznější studentské akce.

Proč je skvělé být student, o tom bych mohla napsat klidně celý samostatný článek. Důležité je, že to období netrvá věčně, a to je důležité si uvědomit. Jednou prostě nastoupíme do práce a budeme tam chodit každý jeden den. 

To je přesně to, s čím se nemůžu vyrovnat. Našla jsem si, myslím, skvělou práci. Jsou tam fajn lidé a taky mě dost baví. Ráno se docela těším tam jít – ne jak do Tesco na brigádu, kde se mi nechtělo nehorázně každou hodinu jsem počítala, kolik mi zbývá do konce.

Ale… 

Pořád se nemůžu vyrovnat s pocitem, že takhle to bude každý den od sedmi do půl čtvrté. Každé ráno i odpoledne budu jezdit stejnou cestou a stát na dvou stejných semaforech. A jen čekat a čekat na dovolenou, které mám pouhých dvacet dní ročně nebo na víkend, popřípadě budu v kalendáři studovat, jestli nějaký svátek nespadá na pracovní den. 

Tohle je hrozný pocit. To je to s čím se nemůžu smířit – s pocitem, že mě už nic zajímavého nečeká. Výlety o víkendech? Cestování během dovolené? To je tak strašně málo oproti tomu, co jsem měla. Měla jsem volnost, mohla jsem se rozhodnout, jestli jít do školy nebo ne. Mohla jsem se rozhodnout, že pojedu na Erasmus do zahraničí a strávila jsem naprosto skvělé čtyři měsíce na opačném konci světa. Tam bylo dobrodružství každý jeden den a já měla neskutečný pocit, že žiju. 

Teď je to všechno tak fádní. Jednou je pondělí, lusknu prsty a je pátek odpoledne. Já odcházím s úsměvem z práce, že mě čekají skvělé dva dny doma. Jenže jako bych opět pouze luskla prsty a je neděle večer a já se chystá na pondělí do práce. 

Ty dva víkendové dny si snažím užít, co nejvíc. Jezdím na výlety na kolo, dělám věci, které se mi třeba přes týden nechtějí, protože jsem unavená. Vychutnávám si to a o to rychleji to běží.  

Otázka teda zní – co dál? Jak proti tomu bojovat a jak se s celou situací vyrovnat?

Na to pořád odpověď hledám, nicméně mám pro vás a vlastně i pro sebe jeden tip.

Prostě si říct, že je to jen na chvíli. 

Co vás v té práci drží? Kdo vám říká, že v ní zůstanete až do důchodu? Kdo vám zakazuje se přestěhovat do většího města, kde to žije, nebo třeba rovnou do zahraničí? Kdo vám brání našetřit peníze, dát výpověď a prostě vyrazit na nějaké dobrodružství? 

Dneska je tolik možností i pro lidi, co už nestudují. Pokud zatoužíte po cestování, stačí naspořit nějaký základ a někam se vydat. Znám kamarádku, co pracovala jednu dobu v Německu, v Řecku, a pak na Kypru. Později se dostala i na pár měsíců do Ameriky. 

Znám člověka, který jednu dobu pracoval, a pak se ke studiu vrátil. A vrátil se dost velkolepě, protože ve dvaceti-šesti letech požádal o stipendium na magisterské studium na Taiwanu, kde aktuálně žije a hodlá tam zůstat i po studiu.

Pokud máte v České republice závazky, je to jiná. Nicméně i s druhou polovičkou je možné nějakou akci podniknout. Všechno se dá, akorát to prostě vyžaduje trochu úsilí, plánovaní a zařizování. Jo a nebudeme si lhát – i trochu peněz, což ale jako pracující člověk určitě budete schopni zajistit.

Čím delší tento článek je, tím víc mám sama pocit, že je to všechno jen iluze. Nikdo nás nikde nedrží. Starosti jsou možná trochu větší, člověk se snaží postavit na vlastní nohy, ale nikdo nás nenutí dělat to, co děláme. Vždycky máme nějakou možnost a vždycky můžeme svůj život změnit. 

Možná už nebudeme tak bezstarostní jako dřív, ale stále si můžeme užívat života. Naopak! Je třeba vzít si to pozitivní ze situace, do které jsme se po škole dostali. 

Jakmile si totiž najdeme zaměstnání, znamená to pro nás pravidelný příjem. Pravidelný příjem se rovná finančním prostředkům, které můžeme využít na věci, které máme rádi, a na které jsme třeba dříve jako chudí studenti neměli. Já to třeba pořádně rozjela v akvaristice, koupila jsem si kvalitní osvětlovací rampu a externí filtr. Jako student bych si mohla měsíčně dovolit jen jednu z těchto věcí a už bych si nekoupila ani žádné tričko. Teď stačí jedna výplata a můžu si koupit rovnou třetí akvárium. No kdo by to nebral? 

Samozřejmě, věci nejsou všechno, ale můžete díky nim potěšit své nejbližší. Já vždycky šetřila na Vánoce jako blázen, abych mohla každému koupit něco alespoň za pět set, to už mě teď něčeká. 

Dalším pozitivem je, že čím dřív člověk začne pracovat, tím dřív začne získávat zkušenosti a tím dřív ho také čeká nějaký pracovní postup. Nevím, jak pro vás, ale na mě tento argument docela platí, protože já opravdu toužím po tom se v práci někde posunout. 

Jak to tak bývá, jedna etapa končí a druhá začíná. Je zkrátka potřeba si umět každou jednu etapu našeho života pořádně užít a vychutnat. Se studentskými lety se mi to, myslím, povedlo. Teď je na čase vzít tuhle situaci do svých rukou a opět z ní vytěžit to nejlepší.