Metropole dálného východu - Seoul

A máme tady pokračování seriálu o metropolích dálného východu – tentokráte o Seoulu, hlavním městě Jižní Korey. Tam jsem taky strávila několik měsíců jako výměnný student na univerzitě a musím říct, že to stálo za to. Korea byl můj první výlet do Asie vůbec a vždycky na ni budu vzpomínat jen v tom nejlepším. 

Když jsem se tam naráz, po deseti hodinách cesty, octla, pořád jsem nemohla věřit tomu, že jsem tam. Když jsem byla v nějaké budově sama nebo v pokoji se svou německou spolubydlící, vůbec jsem si nepřišla, jakože jsem deset tisíc kilometrů daleko od svého domova. Pak jsem vyšla ven a všude, kam oko dohlédlo, viděla jedny černé vlasy vedle druhých. Jo, pak mi to už došlo, protože se to hemžilo lidmi, kteří se na pohled trošku podobali Vietnamcům, které máme v Česku. Rozdíl byl v tom, že tentokráte to nebylo jako doma, kde jsme my a mezi námi pár lidí z Asie, tentokráte jsem se řadila do této menšiny já. 

Ale pojďme na to od začátku. 

 Na úvod řeknu, že korejský poloostrov obývají Korey dvě – Jižní a Severní. Jen pro jistotu si ujasníme, že ta severní je komunistická v čele s diktátorem. Jižní je klasicky demokratická a má prezidenta.

Hodně lidí, když jsem jim řekla, že tam letím, vzneslo otázku, jestli se nebojím, když se ty dvě země nemají rády. Jestli se mají či nemají rádi, o tom se tu rozepisovat nebudu, ale moje odpověď zní – ne, nebála jsem se. Přestože je Seoul, kam jsem letěla velmi blízko známé demilitarizované zóny (kterou z jedné strany stráží vojáci severní a z druhé strany vojáci Jižní Korey), není se čeho bát. 

Samozřejmě, že stát se může naprosto cokoli, ale lidé, kteří sami ve městě bydlí, vůbec nad takovým nebezpečím nepřemýšlejí, protože situace na poloostrově se zkrátka někdy zhorší, pak zase zlepší – a pořád takhle dokola. 

Opusťme však toto téma, které zavání politikou (kterou moc nemám ráda a ani jí nijak extra nerozumím). Důležitou informací je určitě to, že pokud Koreu chcete navštívit, vízum nepotřebujete. Pokud byste se rozhodli zůstat delší déle než tři měsíce, pak ano a zařídit jde jednoduše přes korejskou ambasádu v Praze, na jejíchž stránkách také naleznete všechny potřebné informace. 

A teď k tomu, jak se do Koreje dostat. Letů je na výběr docela dost (pokud se vybírá v dostatečném předstihu) a v různých cenových relacích. Osobně jsem volila přímý let z Prahy, který stál docela dost peněz – nějakých dvacet tři tisíc korun. Koupila jsem ho proto, že to bylo na poslední chvíli a žádné levné a přijatelné lety tehdy už nebyly. 

Vím ale, že moje kamarádka kupovala let s přestupem v Dubaji (přes Emirates) a vyšlo ji to na necelých sedmnáct tisíc, což je hodně dobrá cena. V Dubaji nečekala dlouho, se vším všudy nějaké tři-čtyři hodiny, což není taková hrůza, jak se na první pohled zdá a cenový rozdíl to vcelku kompenzuje. 

Ať už letíte čímkoli, pravděpodobně bude váš cíl stejný – Incheon International Airport. Nejedná se o letiště přímo v Seoulu, ale ve vedlejším městě Incheon. Může se stát, že dorazíte na letiště přímo v Seoulu (Gimpo), ale takových letů jsem viděla opravdu minimálně. 

Ať už dorazíte kamkoli, důležité je si nejprve vyměnit peníze. Netuším, jestli se to nějak změnilo, ale osobně jsem si před odletem měnila v ČR Americké dolary (popřípadě je možno ještě Eura) a ty jsem pak měnila v Koreji, protože jsem v ČR nenašla směnárnu, která by mi Jihokorejské wony vyměnila.

Přirozeně proto (ať už je kurz jaký chce) jsem hned na letišti zamířila ke směnárně a směnila si místní měnu. Další mou zastávkou byl obchod 7/11 či nějaký jemu podobný, kde se dá koupit T-Money Card – karta, kterou platíte městskou hromadnou dopravu. 

Na letišti Incheon je opravdu hodně obchodů, sama jsem byla poprvé dost zmatená, a tak je možná lepší se zeptat na informacích – oni vás pak navedou, kde konkrétně můžete kartu koupit a rovnou si ji i nabít. Na Gimpo jsem jednoduše šla po cedulích až k metru, a tam byly informace, kde mi ji pán prodal. Pak jsem ji jen v automatu nabila na požadovanou částku. 

Z Incheon letiště je poměrně jednoduché se dostat do Seoulu. Vede od tamtudy metro/nadzemka, která vás doveze až na právě zmíněné letiště Gimpo, kde se pak přestupuje podle toho, do jaké části hlavního města míříte. 

Seoul je obecně hodně dobře pokrytý metrem. Osobně jsem autobusy využívala minimálně, protože mi v nich bylo špatně, pak na ně musel člověk mávat, aby mu zastavily a stisknout výstup, když chtěl vystoupit. Taky některé zastávky vůbec značené v angličtině nebyly, což situaci taky nepomáhalo. Proto metro. 

Kde bydlet, to vám asi úplně neporadím, protože poprvé jsem bydlela na koleji, a podruhé skrz couchsurfing zadarmo. Couchsurfing je dobrá věc, více si o ní můžete přečíst zde. Pak je možné využít airbnb nebo klasicky booking. Je třeba počítat s tím, že ceny nejsou lidové, protože se jedná o opravdu velkou metropoli. Pokud chcete navštívit ty hlavní památky a chcete to mít blízko, doporučuji nocleh hledat někde v oblasti Seoul station.

Nyní se dostaneme k další důležité položce – co jíst?! 

Na základě vlastní zkušenosti můžu určitě doporučit jejich smažené kuře (vlevo). Je to delikatesa a něco naprosto jiného, než je třeba KFC. Dá se objednat s kostmi i bez a s různými omáčkami. Doporučuji restauraci Yellow Chicken – ta je moje top a nebýt mé slinivky, která mě po takové hordě smaženého kopala, až kdo ví kde, chodila bych na něj snad pořád. Upozorňuji však, že se jedná o porci tak pro dva, ideálně pro tři lidi. 

Dalším jídlem je Jajamyeong (čačangmjong). Vtipné je, že se jedná o jídlo, které vymysleli Číňani. Jsou to nudle s takovou tmavou omáčkou a jsou opravdu hodně dobré.

Kimbab nemůžu úplně doporučit, protože jsem ho sama nejedla, nicméně mým kamarádům opravdu šmakoval. Vypadá úplně stejně jako sushi, akorát jsou ty ingredience uvnitř trošku jiné.

Definitivně musíte zkusit korejské BBQ (vpravo). Jedna z nejlepších věcí, co jsem kdy měla. A ne jen to maso samotné, ale celý ten princip. Normálně jdete do restaurace, kde je uprostřed stolu grill, oni vám pak donesou maso, a vy si ho sami grilujete. Je tam spousta druhů mas a vyberou si i ti, kteří mají rádi maso libové. K tomu dostanete spoustu zeleniny a nějaké omáčky. No prostě nádhera.

Typickým pro Korejce je Kimchi (kimči), které přidávají jako přílohu snad ke každému jídlu. Je to nakládané zelí – někdy ostré, někdy zas tolik ne, ale minimálně pikantní je vždycky. Znám lidi, co ho milují i lidi, co ho nesnáší. Osobně nepatřím ani do jedné skupiny, když ho k jídlu dostanu, tak ho sním, ale že bych měla potřebu ho sama od sebe vyhledávat, to určitě ne. 

Kdyby však nalákalo i ty z vás, kteří do Koreje v dohledné době nepojedete, určitě ho můžete vyzkoušet (a stejně tak i jiné korejské/asijské potraviny) v Korean/Asian shopech. Ve velkých městech jsou stoprocentně a věrný kamarád Google vám je určitě s přehledem najde.

Avšak zpátky ke Koreji a jídlu. 

Připravte se však na to, že ceny, nejen za potraviny, se budou pohybovat v trošku jiných relacích, než jste zvyklí. Já když poprvé viděla, že za jedno jablko zaplatím v přepočtu na koruny cca dvacet pět korun, za kilo banánu stovku a za litr mléka pomalu padesát korun. 

Sehnat tam normální slaný chleba nebo bagetu je téměř nadlidský úkol a podobně, jak jsem psala o Taipei, i tam se setkáme s prazvláštními příchutěmi produktů od značek, které se běžně prodávají i u nás. 

 

Co se ještě jídla týká, určitě zajděte na Myeongdong, kde je spousta stánků s nejrůznějším jídlem. Za sebe jsem vyzkoušela třeba bramboru na špejli (fotka níže), obrovskou zmrzlinu (ta sice vypadala skvěle, ale chuť nic moc – varuji vás předem), sladké vafle nejrůznějších tvarů a spoustu dalšího. Nejlepší bude, když tam zajdete sami a zkusíte, co se vám bude líbit. Popravdě si ani pořádně nevzpomínám, co všechno jsem měla, protože toho bylo mraky. 

Dobře, hlady určitě neumřeme a můžeme se tedy podívat na to, jaká místa v Seoulu stojí za zhlédnutí. 

Pokud vás alespoň trošku láká historie, stoprocentně navštivte paláce. Hlavním z nich je Gyeongbogkung palace (vlevo) – ten je největší a je tam i nádherná zahrada s jezírkem. 

Poté je zde Changdeokgung palace, který je také nádherný a navíc si můžete přikoupit lístek do zahrad, které prý opravdu stojí za zhlédnutí (samozřejmě záleží na ročním období). Já osobně jsem v nich nebyla, ale na základě kamarádčina vyprávění určitě můžu návštěvu doporučit. 

Paláců je více a dá se koupit souhrnný lístek na všechny, který vyjde o dost levněji, než když je člověk kupuje zvlášť. Záleží však, kolik máte času a jestli vás to opravdu zajímá. Já byla ve všech, ale ke konci se mi to zdálo dosti podobné. Je to ze stejné doby, takže stejná architektura a nejspíš tam člověka nic moc nepřekvapí (ale záleží, jak velcí milovníci historie jste). 

Vstupné samo o sobě ale drahé není, do jednoho paláce to bylo okolo tří tisíc wonů, což je na naše asi 60 Kč. V tomhle zase Korea oproti Česku docela vede – za vstupy na historické památky neplatíte raketu (jako třeba v zámku Hluboká). 

 

Pak je takové to must see (musíte vidět) Namsan Tower (vpravo). Věž na kopečku uprostřed města, odkud je nádherný výhled. Vstup nahoru sice něco stojí, ale jestli máte rádi výhledy, tak určitě doporučuji. Ideální je tam jít před západem slunce – to uvidíte město jak za světla, tak za tmy.

U výhledů zůstanu a doporučím také výhlídku v Lotte Tower – nejvyšší budově v Koreji. Opět doporučuji na základě recenzí mých známých, jelikož já moc velké výšky ráda nemám a Namsan mi bohatě stačil. Z Lotte jde údajně vidět úplně všechno, nicméně za vstup zaplatíte cca 500 Kč, což úplně malá částka není.  

Nejsem velký milovník historie, ale velmi se mi líbilo ve War Memorial of Korea. Jedná se o muzeum o Korejské válce, o které nejspíš slyšel každý. Vstup je tam zdarma.

Bukchon Hanok Village je oblast s malými domečky v typické starodávné architektuře. Skvělé na procházku (ale do kopce) a fotky. Jen si doporučuji vybrat den, kdy není moc vedro, jinak mezi těmi betonovými zdmi umřete horkem.

Myeongdong (vlevo) tady už zaznělo, ale chci mu určitě věnovat pár řádků. Jestli toužíte právě po tradičním jídle a nákupech – tohle místo je to pravé. Připravte se ale na hromadu lidí naprosto všude, protože té je téměř nemožné se vyhnout, zejména nedoporučuji tam jít o víkendu, to je snad ještě horší.

Najdete tam spoustu obchůdků s oblečením – ať už známých či neznámých značek, stánky s jídlem, obchody s korejskou kosmetikou (které jsem se nemohla nabažit) a spoustu dalšího. Jíst v restauracích ale nedoporučuji, protože je v nich jídlo o dost dražší než mimo tuto obchodní zónu.

Na podobném principu funguje i Hongdae – opět spousta obchodů a stánků. Navíc tam večer můžete vidět skvělé představení v podobě zpěvu a tance mladých lidí. Někdo mi říkal, že tam vystupují, protože doufají, že si jich všimnou nějací producenti a budou mít šanci vystupovat v různých show nebo se třeba stát k-pop idolem. Já tanec miluju (hlavně proto, že mi vůbec nejde), takže během svého pobytu jsem tam chodívala dost často. 

Seoul city wall slibuje procházku občas i s pěknými výhledy podél staré městské zdi. Tras je několik, stačí prostudovat na internetu a nějakou si vybrat. 

Míst k navštívení je opravdu hodně, ale utnu to tady tímto posledním – Bukhansan National Park (vpravo a dole). Upozorňuji, že je spíše pro fyzicky zdatnější, protože šplháte nikoli na horu, ale na skálu, nicméně výhledy jsou nádherné a pro mě osobně bylo zdolání Bukhansanu jeden z nejsilnějších zážitků.

 

Šla jsem tam naprosto nepřipravená jen v letním kabátu, džínách a s minimem vody, protože výška hory/skály se pohybuje okolo 900 metrů nad mořem – u mě doma chodím na kopec s podobnou výškou běžně a za hoďku a čtvrt jsem nahoře. Tohle však bylo naprosté podcenění situace.

Před samotnou akcí jsem se ještě usmívala, na začátku, když před námi byla jen kamenitá cesta, taky. Pak mi úsměv ztuhnul a přísahám, že jsem potila krev, než jsem to vyšplhala nahoru. Nahoře se mi klepaly nohy a nevím, jestli vyčerpáním nebo strachem z té výšky, která byla pode mnou (a že tam žádné pořádné zábradlí jen pár lan alá plot nebylo). Nicméně, být nahoře bylo naprosto skvělé.

Tady bych tento poměrně dlouhý článek nejspíš utnula. Víme, jak se do Koreje dostat, jak se dopravovat z místa na místo, co tam jíst a co navštívit. Teď už stačí jen objednat ubytování, letenku a může se jít na to, no ne?