Když hledáme práci aneb jak se vyrovnat s tím, že nás nikde nechtějí

Taková menší esej o tom, jaké to je, když si absolvent hledá první zaměstnání. Strasti, starosti, nejistota a smutek z odmítnutí - běžné věci, které jsem prožívala. Všechno je možné nalézt v tomto článku a jako bonus k tomu nějaké tipy, jak tohle období překlenout.

Při plánování článků jsem konkrétně u tohoto tématu měla vykřičník. 

Proč? Nebyla jsem si totiž jistá, jestli mám něco takového vůbec psát. Zatím se řadím to té mladší kategorie zaměstnaných, můj hon za novým zaměstnáním netrval moc dlouho, a tak přirozeně nemám mnoho zkušeností. 

Nicméně zase zastávám názor, že právě to, že to bylo poprvé, dávalo celé situaci určité specifikum. Samozřejmě netuším, co se odehrává v hlavě člověku, který hledá práci třeba několik měsíců a stále se nemůže dopátrat zdárného konce (tedy vysněného zaměstnání). Vím ale, co se honí v hlavě absolventovi, který donedávna žil na růžovém obláčku, který byl nabouchaný kapesným od rodičů, stipendiem a penězi z nezávazných brigád. 

Když jsem nastoupila do posledního ročníku na vysoké škole, někde v hlavě mi už problesklo, že jednou tahle jistota skončí, a že už to nebude trvat dlouho. Snažila jsem se podvědomě na tu situaci, kdy školu dokončím a začnu hledat práci, připravit. Naneštěstí mi to moc nevyšlo. Vletěla jsem do procesu hledání zaměstnání jako vítr s pocitem, že prostě bez práce být nemůžu, na brigádu do supermarketu už se mi chodit nechce, a že jestli si urychleně něco nenajdu, tak budu bez peněz!

Přiznávám, že ty peníze hrály velkou roli. Nejsou sice v životě všechno, ale na rovinu můžu říct, že jsem člověk, který má rád finanční jistotu a vidina, že do budoucna nebude mít žádné příjmy, ho docela stresuje. 

A tak to všechno začalo. Odeslala jsem první tři životopisy a měla jsem první pohovor. Z toho jsem měla fakt dobrý pocit, protože paní byla milá a příjemně jsme si popovídaly. Sice jsem si nemyslela, že práci dostanu, ale... jo, trošku jsem doufala, že ji dostanu, protože to přece šlo tak dobře a vypadalo to, že se jí líbím! Rozloučily jsme se s tím, že se mi ozve ještě tentýž týden, co se pohovor konal. 

Ano, tipujete správně, neozvala se. Až o další týden později mi došel e-mail, který mi neosobně sděloval, že byl upřednostněn uchazeč s lépe vyhovujícím profilem. Zamrzelo to, ale byl to první pohovor. Bylo třeba zvednout hlavu a poslat další životopisy - což jsem také udělala.

 

A udělala jsem to pak ještě minimálně desetkrát, protože vždy to probíhalo stejně - pozvánka na pohovor - pohovor - e-mail s odmítnutím. V nespočtu případů samozřejmě nedošlo ani na ten pohovor a přišel mi rovnou onen e-mail oznamující, že mě zkrátka někdo předběhl. 

Zklamání byla jedna věc, očekávání druhá. Já nepočítala s tím, že po mě hned všechny firmy skočí (to ani v nejmenším). Je pravda, že jsem různě studovala v zahraničí, ale co to dneska znamená? Někde jsem četla, že absolvent má v dnešní době umět alespoň dva cizí jazyky (umím pořádně jen anglicky), nejlépe se má během studia účastnit různých stáží (na to nebyl čas), zahraničních pobytů (ty mi na konec ani nebyly ku prospěchu) a ideálně by mohl mít nějakou praxi ve studovaném oboru či se zapojit do všemožných univerzitních aktivit (ESN, AIESEC apod.). 

K poznámce o zahraničních studiích jen dodám, že všichni byli sice nadšení, když viděli, kde všude jsem byla, nicméně od mnoha personalistů zazněly obavy o to, že se na konec rozhodnu z Česka odstěhovat úplně. Docela paradox, ne?

Pak ještě k popisu ideálního absolventského kandidáta poznamenám, že můžete mít všechny tyto věci a stejně vás nevezmou, jelikož sympatie hrají taky nějakou roli. A ony, naneštěstí, úplně ovlivnit nejdou, protože buď se personalistovi budete zdát sympatičtí, nebo ne. 

Z mé dedukce vyplívá, že očekávání ze strany firem je (v mém případě) poměrně odlišné než jaká je realita. Pak je tu očekávání od rodiny. Ta má na mě nikdy nějak netlačila a nenutila mě být přehnaně ambiciózní. Tuhle cestu jsem si vybrala sama, takže je jen moje vina, že jsem si utvořila u ostatních (a především u své vlastní rodiny) tento profil. 

Snažila jsem se nebrat v potaz tlak, který na mě byl vyvíjen, a nikdy jsem se od rodičů neshledala s nějakými nepříjemnými poznámkami, když jsem z pohovoru přišla s prázdnou. To ani v nejmenším. Nicméně, ono to tam stejně někde bylo. Stejně jsem cítila, že oni ode mě mají nějaká očekávání, což mě s každým dalším neúspěchem nutilo, abych se cítila hůř a hůř. 

Když zabruslím do reálných dat, hledala jsem práci sedm týdnů. Když jsem to řekla svým přátelům, posoudili, že je to docela dlouhá doba. Opravdu? Já jsem vděčná, že jich bylo jen sedm a ne více. Rozeslala jsem celkem 32 životopisů a motivačních dopisů - byla jsem pak už tak zmatená, kde jsem něco poslala, a kde ne, že jsem si musela vést statistiku a poznámky. Z tohoto množství se mi ozvalo 23 odpovědí. Na pohovor mě pozvalo jen 9 firem, zbytek mi e-mailem rovnou napsal, že nejsem, koho hledají. Pořád jsem byla vděčná za nějakou odezvu. 

Každý člověk bere odmítnutí jinak. Někdo si řekne, že jsou blbí, a že přicházejí o super člověka. Někomu je to úplně jedno a poslední skupina je ta, kterou to mrzí. 

Osobně se řadím do té poslední a není to tím, že bych byla nějak extra přecitlivělá, nýbrž jsem v tomto případě nebyla pořádně obrněná. Do teď mě nikdo neodmítnul. Do teď mi totiž všechno vycházelo. Proto, když naráz přicházely takovéto negativní odpovědi, byla jsem z toho fakt smutná. I přesto, že nejde o život a ty lidi, co psali ty e-maily, jsem ve většině případů ani neviděla.

A tak se dostáváme k tomu, jak se s tím vyrovnat. 

Nejsem psycholog a nikdy jsem psychologii ráda neměla. Ale co minimálně můžu doporučit, jsou věci, které pomohly mně. Jasně, že nejvíce mě všeho stresu a smutku zbavilo až to, když jsem si práci našla, ale nějaké tipy, jak se z depky dostat ještě v tom samotném procesu, určitě jsou a sama jsem je praktikovala. 

První z tipů je si doplňovat sebevědomí. Zní to možná trochu zvláštně, ale je to přesně tak, jak to píšu. Všechny ty pohovory a e-maily s negativními odpověďmi mi vždy sebraly trošku sebevědomí a zabránit tomu (alespoň v mém případě) nešlo. Proto jsem hledala způsob, jak ho znovu nabýt.

Za mě to byla práce na nějakých soukromých věcech - napsala jsem část diplomky a nechala si ji ohodnotit vedoucí, která mě pochválila. Pracovala jsem na svém akváriu a všichni, kteří ho pak viděli, mě chválili, jak to mám krásné. Anebo jsem psala nové díly příběhů na svůj Wattpad účet. Tam mi lidé psali komentáře s textem, že jsou rádi, že je nový díl, což mě samozřejmě hned nakoplo.

U každého bude pochopitelně fungovat něco jiného, ale v zásadě platí to, že lepší je nesedět na zadku a čekat, až vás někde vezmou, ale naopak být něčím produktivní a vidět za sebou výsledky.

Další tip navazuje na ten předchozí - buďte produktivní a využijte čas, který máte. Protože až začnete chodit do práce, už ho tolik nebude. Krom zmíněné produktivity, dělejte věci, co vás baví a máte je rádi.