Domácí mazlíčci na zabití (ale stejně je milujeme)

Domácí mazlíčci, to je skutečně kapitola sama o sobě. Někdy bychom je nejradši zabili za to, že něco vypaskudí a jindy bychom je u-pusinkovali k smrti. Alespoň tak nějak vypadá vztah s mou kočkou.

Abych ji na úvod trošku představila. Je to Britská modrá krátkosrstá kočka a jmenuje se Bella. Pořídili jsme si ji, když jsem byla ještě na střední a dneska má krásných sedm let. Už je to teda dáma ve věku (i když o tom někdy silně pochybuji). Původní záměr ani nebyl, že kočka bude přímo moje. Pořídila si ji sestra a mamka na ni jako za naši rodinu jen přispěla (sestra ještě tehdy bydlela u nás).

Co se však nestalo? Ze zdravotních důvodů jsem nechodila měsíc do školy, takže jsem s kočkou byla každý den, zatímco všichni ostatní byli v práci. Je tedy pochopitelné, že se na mě navázala (a nebudu kecat, že já na ni taky), takže když se po roce ségra stěhovala, tak bez kočky, protože ta zůstala se mnou. A tak to s mou parťačkou vlastně začalo.

Moje mamka tehdy četla, že jsou Britky hrozně mírumilovné a hodné. U nás byl opak pravdou. Ta kočka byla za mlada ďábel a to bez uvozovek. Hotové pekelné dílo. Chtěl ji člověk pohladit – pěkně to schytal, chtěl ji vzít do náruče – schytal to podruhé. Povídám vám, ona byla nedotknutelná! A pokud se někdo přece jen opovážil na milost královnu sahat, dostal za to pěknou výslužku v podobě podrápané ruky od zápěstí až po lokty.

Bez mučení přiznám, že jsme z toho byli všichni smutní. Chtěli jsme kočku, která se s námi pomazlí a vyskočí nám na klín, když koukáme na televizi. Jenže ta malá šedá potvora se k nám s tímto úmyslem nikdy nepřiblížila. Přišla pouze, když chtěla jídlo, nebo když si chtěla hrát – což většinou taky skončilo rukama od krve. Byla fakt nemilosrdná.

Bohužel, byla tak roztomilá, že se na ni nikdo nevydržel zlobit dlouho. Alespoň já ne, a tak jsem do školy chodívala s podrápanýma rukama, které vypadaly, jako že se záměrně sebepoškozuji.

Jo, to byly začátky. Naštěstí s věkem zmoudřela. Nebo zlenivěla? Netuším, nicméně je k nám o něco vstřícnější a nežere nám ruce při první příležitosti. Konkrétně u mě, se ten vztah promítl na úplně jiný level. Možná to je již zmíněným stářím, anebo jsem ji svými cestovatelskými kousky, kdy jsme byly vždy čtyři měsíce bez sebe, trošku vycvičila. Že by to fakt šlo? Nicméně momentálně jsem její největší kámoš, a co si budeme říkat, ona je moje největší kámoška. 

I když, někdy z ní mám přece jen nervy. 

Abych to vzala úplně od začátku, tak mě dosti rozčilují budíčky ve čtyři v noci, kdy ona má obrovskou potřebu se mazlit a rozhodne se mě poctít svou přítomností. V tomto případě se probouzím na nedostatek kyslíku, jelikož se mi tento sedmikilový medvídek rozhodne uvelebit přímo na zádech. Následuje jemná masáž hlavy drápky, a pokud mě ani to nepřiměje, abych začala vyvíjet nějakou činnost a podrbala ji za uchem, dojde na olizování mého ucha, případně jiného trčícího kousku mého obličeje

Věřte nebo ne, na to, jak ji mám ráda, tak mě takový budíček může rozzlobit k nepříčetnosti. Především, pokud je to krátkou dobu předtím, než mi má zazvonit budík do práce – to totiž s jistotou vím, že už neusnu. 

Někdy se stává, že když dál předstírám, že spím, odejde, ale vzápětí slyším, jak mi drápe gauč. To mě může rozčílit snad ještě víc. Je tak mazaná, že ví, co mě zaručeně dostane z postele, a že při zvuku škrábání mého gauče vystartuji raz dva.

Podstrojování. To je další nekonečné téma. Taky tak rádi dopřáváte svým mazlíčkům? Já nejsem jiná, ale v případě Belly musím být nekompromisní, protože hodně ráda přibírá, a aby z ní byla chodící šedá koule určitě nechci, protože to pro její zdraví není dobré. Nicméně ona si prostě nedá pokoj. Bude si to vydobývat pořád dokola a bude to zkoušet i na lidi, kteří už nebydlí v naší domácnosti. 

Typickým příkladem je, když k nám na víkend přijede ségra (o které jsem se zmiňovala, že u nás už nebydlí). Ne-málokrát se stalo, že kočka vítězně vysomrovala trochu smetany, protože řvala u ledničky tak vytrvale, až sestra nabyla dojmu, že se jí ta smetana dává běžně.

To stejné se sprchou. Bella se velmi ráda sprchuje a kdysi jsme ji nechávali sprchu běžet často, aby se mohla napít. Jenže pak dostala do ucha z toho všeho vlhka (a jak jí to teklo po hlavě, což miluje) nějaký zánět. A tak měla ve sprše útrum. Jednak šlo o zdraví, a pak taky o prachy, protože nás tehdy veškerá vyšetření a i léky stály docela dost peněz. Opomenout samozřejmě nesmím ani to, že se jí mělo do ucha i něco mazat a to jsme ji s mamkou musely držet obě dvě, aby se nám to vůbec povedlo.

Jenže ona, chytrolínka, to neustále bude zkoušet. Pořád bude v té sprše řvát a může jí člověk vyměňovat vodu třeba pětkrát denně. 

K vodě bych chtěla podotknout ještě to, že ji opravdu měníme několikrát denně, a že ji dokonce má na třech místech v domě – ve sprše, v kuchyni a u mě v pokoji. Zkrátka a dobře, rozežranost prvního stupně. 

Další věc je chození ven. Původně to měla být jen gaučová kočka, která měla být jen vevnitř. Párkrát jsem ji však vzala na vodítko ven a od té doby tam přes jaro, léto a část podzimu chodí pravidelně. Tentokrát už bez obojku a klidně ji tam necháme i samotnou. Naštěstí je na tolik inteligentní a především ustrašená, že se opravdu za plot k sousedům nevydá a k cestě by ji nikdo nedostal ani heverem. Spokojeně si vegetí na lavičce, sleduje ptáky a nasává čerstvý vzduch. 

Nicméně problém opět nastává v té její potřebě neustále chodit dovnitř a ven. Nefunguje to tak, že řve u vchodových dveří, vy ji pustíte ven a máte na hodinu vystaráno. Během rána je schopná takhle putovat i několikrát. Nejprve mňoukot od vchodových dveří – pustíte Milady ven. Nestihnete si namalovat ani jedno oko řasenkou a už škrábe na dveře, že chce dovnitř. Já naštěstí nemám ráno příliš dlouho procedury předtím, než jdu do práce, takže u mě to stihne dvakrát až třikrát. Nicméně moje mamka by mohla vyprávět – jednou se dokonce nazvala kočičí vrátnou. 

Jelikož se Bellina pohodlnost s přibývajícím věkem stupňuje, začíná na mě hrát různé habaďury. Klasika je, když řve před kancelářským stolem u nás v pracovně. Stůl mám tak do pasu a vím, že normálně tam vyskočí. Ona to ale musí zkusit, bude řvát a dožadovat se pozornosti, až dokud nepřijdu, nezeptám se, co chce, a pak nepoklepu na stůl s tím, že to určitě zvládne sama. Někdy jsem úspěšná a někdy řve tak dlouho, až dokud ji nezvednu sama nebo ji aspoň nepřistavím židli, která jí slouží k meziskoku.

Naprosto stejná situace je u skoku na saunu. Prostě a jednoduše mě bude volat, až dokud nepřijdu a nebudu jí dělat sekundanta. Pak, jakmile se uhnízdí nahoře, kde na ni nikdo nemůže, mám povolení odejít.  

Věřím, že pokud kočky máte, tak jste jistě měli šanci poznat jejich vynucovací a naopak ignorační schopnosti. Vynutit si umí skutečně kde co a umí být velmi vytrvalé (moje kočka jednou řvala ve sprše dobrou půl hodinu, než se můj táta naštval a šel ji osprchovat). Naopak pokud skutečně nechtějí, abychom je otravovali, umí okolí skvěle ignorovat - moje kočka je toho opravdu důkazem.

A co vy a domácí mazlíčci? Máte nějaké kuriozitky? 

P.S.: Tak nějak zjišťuji, že mám v mobilu víc fotek kočky než svých vlastních, tak se podělím ještě o nějaké.