Domácí mazlíčci, to je skutečně kapitola sama o sobě. Někdy
bychom je nejradši zabili za to, že něco vypaskudí a jindy bychom je
u-pusinkovali k smrti. Alespoň tak nějak vypadá vztah s mou kočkou.
Abych ji na úvod trošku představila. Je to Britská modrá krátkosrstá kočka a jmenuje se Bella. Pořídili jsme si ji, když jsem byla ještě na střední a
dneska má krásných sedm let. Už je to teda dáma ve věku (i když o tom někdy
silně pochybuji). Původní záměr ani nebyl, že kočka bude přímo moje. Pořídila
si ji sestra a mamka na ni jako za naši rodinu jen přispěla (sestra ještě tehdy
bydlela u nás).
Co se však nestalo? Ze zdravotních důvodů jsem nechodila
měsíc do školy, takže jsem s kočkou byla každý den, zatímco všichni
ostatní byli v práci. Je tedy pochopitelné, že se na mě navázala (a nebudu
kecat, že já na ni taky), takže když se po roce ségra stěhovala, tak bez kočky, protože ta zůstala se mnou. A tak
to s mou parťačkou vlastně začalo.
Moje mamka tehdy četla, že jsou Britky hrozně mírumilovné a
hodné. U nás byl opak pravdou.
Ta kočka byla za mlada ďábel a to bez
uvozovek. Hotové pekelné dílo.
Chtěl ji člověk pohladit – pěkně to schytal, chtěl ji vzít do náruče – schytal
to podruhé. Povídám vám, ona byla nedotknutelná! A pokud se někdo přece jen
opovážil na milost královnu sahat, dostal za to pěknou výslužku v podobě
podrápané ruky od zápěstí až po lokty.
Bez mučení přiznám, že jsme z toho byli všichni smutní.
Chtěli jsme kočku, která se s námi pomazlí a vyskočí nám na klín, když
koukáme na televizi. Jenže ta malá šedá potvora se k nám s tímto
úmyslem nikdy nepřiblížila. Přišla pouze, když chtěla jídlo, nebo když si chtěla
hrát – což většinou taky skončilo rukama od krve. Byla fakt nemilosrdná.
Bohužel, byla tak roztomilá, že se na ni nikdo nevydržel
zlobit dlouho. Alespoň já ne, a tak jsem do školy chodívala s podrápanýma
rukama, které vypadaly, jako že se záměrně sebepoškozuji.
Jo, to byly začátky. Naštěstí s věkem zmoudřela. Nebo
zlenivěla? Netuším, nicméně je k nám o něco vstřícnější a nežere nám ruce
při první příležitosti. Konkrétně u mě, se ten vztah promítl na úplně jiný
level. Možná to je již zmíněným stářím, anebo jsem ji svými cestovatelskými
kousky, kdy jsme byly vždy čtyři měsíce bez sebe, trošku vycvičila. Že by to
fakt šlo? Nicméně momentálně jsem její největší kámoš, a co si budeme říkat, ona je moje největší kámoška.
I když, někdy
z ní mám přece jen nervy.

Věřte nebo ne, na to, jak ji mám ráda, tak mě takový budíček
může rozzlobit k nepříčetnosti. Především, pokud je to krátkou dobu
předtím, než mi má zazvonit budík do práce – to totiž s jistotou vím, že
už neusnu.
Někdy se stává, že když dál předstírám, že spím, odejde, ale
vzápětí slyším, jak mi drápe gauč.
To mě může rozčílit snad ještě víc. Je tak mazaná, že ví, co mě zaručeně
dostane z postele, a že při zvuku škrábání mého gauče vystartuji raz dva.


Jenže ona, chytrolínka,
to neustále bude zkoušet. Pořád bude v té sprše řvát a může jí člověk
vyměňovat vodu třeba pětkrát denně.
K vodě bych chtěla podotknout ještě to, že ji opravdu
měníme několikrát denně, a že ji dokonce má na třech místech v domě – ve
sprše, v kuchyni a u mě v pokoji. Zkrátka a dobře, rozežranost
prvního stupně.
Další věc je chození
ven. Původně to měla být jen gaučová kočka, která měla být jen vevnitř.
Párkrát jsem ji však vzala na vodítko ven a od té doby tam přes jaro, léto a
část podzimu chodí pravidelně. Tentokrát už bez obojku a klidně ji tam necháme
i samotnou. Naštěstí je na tolik inteligentní a především ustrašená, že se
opravdu za plot k sousedům nevydá a k cestě by ji nikdo nedostal ani
heverem. Spokojeně si vegetí na
lavičce, sleduje ptáky a nasává čerstvý vzduch.
Nicméně problém opět nastává v té její potřebě neustále chodit dovnitř a ven.
Nefunguje to tak, že řve u vchodových dveří, vy ji pustíte ven a máte na hodinu
vystaráno. Během rána je schopná takhle putovat i několikrát. Nejprve mňoukot
od vchodových dveří – pustíte Milady
ven. Nestihnete si namalovat ani jedno oko řasenkou a už škrábe na dveře, že
chce dovnitř. Já naštěstí nemám ráno příliš dlouho procedury předtím, než jdu
do práce, takže u mě to stihne dvakrát až třikrát. Nicméně moje mamka by mohla
vyprávět – jednou se dokonce nazvala kočičí vrátnou.

Naprosto stejná situace je u skoku na saunu. Prostě a
jednoduše mě bude volat, až dokud nepřijdu a nebudu jí dělat sekundanta. Pak,
jakmile se uhnízdí nahoře, kde na ni nikdo nemůže, mám povolení odejít.
Věřím, že pokud kočky máte, tak jste jistě měli šanci poznat
jejich vynucovací a naopak ignorační schopnosti. Vynutit si umí skutečně kde co a umí být velmi vytrvalé
(moje kočka jednou řvala ve sprše dobrou půl hodinu, než se můj táta naštval a
šel ji osprchovat). Naopak pokud skutečně nechtějí, abychom je otravovali, umí
okolí skvěle ignorovat - moje kočka je toho opravdu důkazem.
A co vy a domácí mazlíčci? Máte nějaké kuriozitky?
P.S.: Tak nějak zjišťuji, že mám v mobilu víc fotek
kočky než svých vlastních, tak se podělím ještě o nějaké.
Je to nádherná mačka, naozaj krásna. :) Môj muž je obrovský milovník mačiek, takže to bude náš prvý maznáčik až sa presťahujeme do nášho. :)
OdpovědětVymazatTaky miluji kočky, ale mají zkrátka svou hlavu :)
VymazatU taťky taky máme britku a ta je jako ta vaše - kdykoliv se k ní člověk přoblíží, začně být agresivní a když se pokusí ji někdo pohladit, tak jsem seká drápky :D Náš kocour u mamky sám chodí ven ve stylu řvaní u dveří. Většinou mi to nevadí, pokud to zrovna není ve 3 ráno, kdy chci spát :D Minule mě v noci vzbudil ještě jednou, protože měl z venku hlad xD Mě si hrozně oblíbil, ale myslím, že je to tím, že mu dávám nejčatěji nažrat :D
OdpovědětVymazatWantBeFitM
Mluvíš mi z duše :D něco takového se děje i u nás
Vymazat